JAK TO PROŽÍVÁM JÁ

S rodinou, doma, na zahradě, v přírodě. Zůstal jsem doma na vesnici, objednané klienty jsem odvolal, i když by se některým psychologická podpora teď asi hodila ještě víc. Zůstal jsem v klidu, otevřenosti, přítomnosti. Letmo zpovzdálí sleduju, co se děje, a jen to pozoruju a přijímám takové, jaké to je. Čtu a poslouchám převážně jen to, co mi dává smysl a ladí se mnou. Přichází ke mně spousta zajímavých inspirací a pohledů. Během víkendu mě při poslechu jedné přednášky najednou došlo něco moc hlubokého a důležitého, a postupně se to ještě víc prohlubuje. Prostě jsem moc rád, že mám svoji ženu a malou Rozárku. I když jsme v něčem jiní, a občas je to zdrojem nedorozumění a emocí, tak je to tak v pořádku. To všechno samozřejmě už vím dávno. Ale teď, když jsem s nimi víc, a určitě k tomu přispěla i celková vnější energie aktuálního dění, tak to tak nějak prožívám mnohem hlouběji a uvědoměleji, s mnohem větším klidem, radostí a užitím si toho. Uklidil jsem konečně v odkládacím kumbálu a pro Rozárku na zahradě zprovoznil trampolínu. Skoro každý den na ni chvíli všichni skáčeme. Chodíme na procházky, doma všichni zpíváme, tancujeme, malujeme, blbneme, vaříme si dobrá jídla z toho, co máme doma z běžných zásob. Rozárka mi teď mnohem častěji sedí na klíně a tulí se ke mně. Postupně si telefonujeme s dalšími z rodiny a jsme si taky tak nějak blíž.
Dnes, když bylo tak krásně, jsme vyrazili o kousek dál na Dalešickou přehradu. Nemuseli jsme používat roušky, protože jsme v lese nikoho jiného nepotkali. Jen si užívali sluníčka, lesa, pohledů na hladinu vody a skály, bzučící včely na chlupatých květech jív, poletující motýly, mech na pařezech. Také jsem holýma rukama natrhal pytlík mladých kopřiv pro jarní doplnění vitamínů a železa. Dýchal jsem zhluboka a užíval si to. Byla to meditace v pohybu a přírodě. Taky ve mně rezonovala jedna inspirativní výzva a otázka: „Kdo jsem já v současné situaci, co pro mě tato situace znamená?“ Chvíli v hlavě kroužily myšlenky typu, jestli tohle vše, co dělám, nebo spíš nedělám, není málo altruistické, že někde jinde lidé trpí, makají bez odpočinku, šijí roušky a rozváží jídlo seniorům. A moje srdce mi v naladění řeklo, že je to hodně a to nejlepší, co já můžu dělat. A taky se o tu vnitřní energii podělit s ostatními. Myslel jsem na ně a posílal podporu a světlo všem, kteří to potřebují, celé planetě, která právě prochází velkým procesem. Připojil se k velkému množství dalších, kteří pořádají společné meditace a zůstávají světlem v temnotě. To jsem také už mnohem dříve řekl své ženě, když se mě ptala, jak zůstat v klidu, když už je to i v Brně. Chvíli jsem hledal moudré argumenty, a pak přišla jediná jasná věta: „Buď světlem i v temnotě.“ A také se o toto vše chci podělit, sdílet, inspirovat.
Podle mě je většina současných opatření a velkých kroků na úrovni vlády a našeho zdravotnictví důležitá. Není to však všechno. Z určitého pohledu je na tom všem mnohem důležitější zvedající se vlna individuální solidarity, soucitu, vzájemné pomoci, obětavosti, ohleduplnosti a odpovědnosti. Mnoho lidí si začíná uvědomovat, co je opravdu důležité, a tak to dělají. Je v pořádku, že něco z toho se ukáže jako zbytečné, a že na to můžeme mít také velmi rozdílné názory. Každý máme jinou cestu a jiný úkol. Práce ve hmotě a konkrétní viditelné činy jsou důležité, a stejně tak vnitřní naladění, pozitivní energie a práce na úrovni duše a neviditelných energií Světla. To je ostatně podle mě vyšším smyslem toho, co se na Zemi právě teď v globálním měřítku děje a začíná se opravdu dotýkat každého z nás. Ta otázka „Kdo opravdu jsem, a co pro mě tato situace znamená?“ Uvědomění si toho, že můžeme i jinak, mnohem víc v souladu se svým srdcem. Už moc dlouho jsme spoléhali jen na svůj rozum, technologie, ekonomiku, pseudodemokracii, farmaceutický průmysl, na to, co nám tvrdí cizí autority, a právo vše na této planetě využít ve prospěch „rozvoje lidstva“. Země i naše duše se brání a to vše současné dění je pro nás obrovská příležitost k velké změně.