MOJE IMPÉRIUM UŽ ÚDER NEVRÁTÍ

Déle jak týden jsem teď procházel silným očistným procesem provázeným průjmy a únavou. Vím, že odcházelo všechno staré a nepotřebné, vše, co jsem si dosud tak úporně a většinou nevědomě držel. Teď už konečně můžu říct, že je mi o dost lépe a průjem ustal. Vůbec to pro mě ale nebylo jednoduché. Následující je popis mých prožitků, hlubokých poznání i cesty, která vedla k uzdravení.
Nechtěl jsem být nemocný, bez síly a energie. Rozum ve mně by si minimálně chtěl užívat jara a rodiny, rozhodně také něco dělat, když jsem najednou zůstal bez příjmů, efektivně ten čas využít. Ne, nic, většinu dne jsem jen ležel a neměl moc sil ani chuti cokoliv dělat. To jedno z mála k čemu jsem se občas vzpružil, bylo použití sám pro sebe toho, co běžně dělám při terapiích – vnitřní naladění, vizualizace, meditace, komunikace s podvědomím, regrese, vhledy apod. I díky tomu jsem věděl, že mám opravdu jen odpočívat, nechat to skrze sebe proudit, s důvěrou, pokorou a vděčností přijímat vše, co přichází, a odevzdávat vše, co odchází.
S některými vhledy bych se rád ve zkratce podělil. Mají totiž zajímavý hlubší přesah do všeho, co se teď právě děje. Zároveň jsem svým posláním veden k tomu, abych tím, co prožívám sám, inspiroval druhé. Dost předsudků a obav, že to někteří nepochopí.
1) KRUH TEMNA A SVĚTLA
Když jsem se ladil na to, co se mi děje, na svůj zdravotní stav, vnímal jsem nejprve jen černý kruh a uvnitř něho pulzující fialový kruh. Až po chvíli černý začal trochu šednout a kolem se začínala zvětšovat záře jak při zatmění Slunce. Symbolika byla jasná. To světlo je moje skutečná podstata. Černo jsou zvenčí získané nánosy strachů, bolestí, přesvědčení, předsudků, které jsem si za věky i během tohoto života nastřádal, které zakryly moje Světlo. Fialová je ta současná nemoc – bezmoc, která mi přišla pomoct se toho zbavit. Působila na mě jako něco pozitivního, co přišlo dělat svoji práci a pomoci mi se dočistit. Zastavit mě, nenechat dělat nic jiného, než to nechat plynout.
A pak jsem ještě uviděl úplně uprostřed jemné záblesky červené a oranžové, jak něco rychle se rodícího a přeskupujícího. Cítil jsem, že je to tam někde hluboko v mé duši od úplného prvopočátku jako zabudovaný princip a program. Že když to temné, co mě odděluje od pravé podstaty, bude už moc veliké, tak skrze utrpení, bolest a nemoc přijde uvědomění, pochopení, očista a návrat zpět ke Světlu.
Měl jsem tendenci to ve své představě nechat celé směřovat k úplné očistě, zrušení a odevzdání všeho už nepotřebného a zakrývajícího. Nešlo to. Cítil jsem, že teď se toho děje opravdu velmi mnoho, ale stejně má všechno svůj čas a nelze uspěchat.
2) IMPÉRIUM UŽ ÚDER NEVRÁTÍ
Ne náhodou mi zrovna nyní kamarádka doporučila meditaci o obejmutí svého strachu. Jsem člověk naladěný převážně pozitivně, možná až moc. Strach si připouštím jen na malou chvíli. Teď jsem si však musel přiznat, že tam někde hluboko je. O to horší, že je většinou neuvědomovaný a popíraný. Strach, že najednou jsem bez příjmu a musím zabezpečit rodinu, strach, že jsem nemocný a nijak se to nelepší. Snažil jsem se vnímat ve svém těle, kde má ten strach svoje místo. Bylo to hluboko uvnitř spodní části břicha, vlastně poslední část tlustého střeva těsně před konečníkem, která nedokáže dlouho udržet to, co by měla.
Při představě, jak ten strach vypadá, se mi okamžitě objevila postava v typickém bílém skeletu a přilbě vojáka Impéria z Hvězdných válek. To prostě člověk nevymyslí, nejsem žádný fanda této filmové série, a z těch nově natočených dílů jsem kdysi viděl jen ten první. Nechal jsem si toho vojáka posadit proti sobě a ptal se ho, co po mě chce. Chtěl mi nahánět strach, zastrašovat, působit jako součást něčeho velkého, silného a neporazitelného. Jediné správné pravdy, která vše ostatní rozdrtí svojí mocí a silou. A pak jsem najednou vnímal, jak se sám cítí strašně nejistý, že vůbec nerozumí tomu, proti čemu bojuje. Že vnímá, že tam někde ve vesmíru je Síla, která všechno přesahuje a nemusí to nijak dokazovat. Že je to něco mnohem většího, tajemně přitažlivého, co dává nepopsatelný pocit hlubokého smyslu a klidu.
Najednou jsem také cítil, kde se ve mně a v nás ten hluboký strach vlastně vzal. Naráz jsem vnímal věky lidských dějin, kdy jsme se krčili před trestajícími bohy. Uvěřili jejich samozvaným zástupcům tady na zemi, kteří nás ovládali zastrašováním a silou, kterým jsme odevzdali svoji svobodnou vůli, sebe sama. Uvěřili jsme jim, že my jsme nic. Musíme jen pracovat, krčit se a mlčet. Viděl jsem starověký Egypt a další velké civilizace, nicotnost otroků a obyčejných lidí, středověkou robotu a hranice, na kterých byli upalováni ti, kteří dokázali vnímat svůj vnitřní hlas a síly přírody.
Když jsem se ptal svého strachu – vojáka Impéria, co skutečně potřebuje, tak odpověď byla stejného typu, jako v mnoha podobných naladěních. Potřebuje přijetí, cítit, že je přijímán, takový jaký je. Potřebuje soucit a lásku. Že někomu na něm záleží a má ho rád. Že může být sám sebou a být svobodný. Nejprve jsem ho jen držel za ruce, pak si sedl za něj a objal ho. Úplně zjihl, jeho nahánějící hrůza dávno zmizela, pryč byl i ten jeho zakrývaný vlastní strach a nejistota. Sundal si přilbu a pod ní se objevily prameny krásných dlouhých vlasů. I celý skelet rázem odpadl a místo vojáka tu najednou byla křehká dívka – vysvobozená víla. Chtěla běžet ven, užít si své nově nabyté svobody. Chvíli tančila u nás na zahradě a pak se rozběhla dál na louky u potoka. Můj strach byl pryč. Proměnil se v křehkou bytost, svobodnou, plnou radosti, bezprostřednosti, bezelstnosti a sounáležitosti s přírodou a Zemí.
3) PRAVĚKÝ BOJOVNÍK – ZNAMENÍ NA BOKU
Dalším zajímavým vhledem byla spontánní regrese do nějakého pradávného života. Cítil jsem se jako silný a neohrožený bojovník, náčelník kmene. Zrovna zuřil boj s novým neznámým nepřítelem. Oháněl jsem se svojí kamennou sekerou, jedinou zbraní, kterou jsem dokonale ovládal a mnohokrát s ní zachránil život sobě i svým lidem, a poslal do náruče smrti všechny nepřátele, šelmy i lovená zvířata.
Najednou, jako blesk z čistého nebe, mnou projela ostrá bolest. Moje ruce ochably, plíce lapaly po dechu, nohy se začaly podlamovat. Z mého boku trčelo neznámé něco, co přiletělo neznámo odkud. Byl to šíp z luku, který jsem do té doby nikdy neviděl. Doposud jsem byl zvyklý se každému nebezpečí a nepříteli postavit tváří v tvář. Přijmout rány a zranění, ale nakonec být vždy ten, kdo zvítězil. Nebál jsem se své smrti, byla každodenní přirozenou součástí našeho života, věděl jsem a přijímal, že může kdykoliv přijít. Teď mi však najednou neviditelný nepřítel zasadil ránu a já ji nemohl vrátit. Rázem jsem ztratil svoji přirozenou a neochvějnou víru ve vlastní sílu a schopnosti, v přirozený řád světa a jistot, ve kterých jsem celý život žil. Tohle bylo něco mimo moje dosavadní jednoduché přirozené žití a chápání. Moje duše v té chvíli prožila velký šok, ztratila zde tu základní esenciální sebedůvěru a sebejistotu, víru ve vlastní schopnosti a napojení na přirozený řád života a veškerenstva. Jako malý ptáček mi tato část duše odletěla někam nahoru.
Tuto ztrátu, toto zranění duše si nesu dodnes. Jako pocit vnitřní nejistoty, který mě provázel od dětství. Ve fyzické rovině ho symbolizuje velmi zvláštní velké tmavé znamínko na mém pravém boku. Znamínko, které se samo od sebe začíná odlupovat. Přesně tam, kde mě kdysi dávno zasáhl můj první šíp. Dalších menších znamének na celém těle mám za těch mnoho životů a smrtí velmi mnoho.
Teď jsem měl příležitost něco důležitého znovu prožít a konečně to pochopit. Co se stalo, o co jsem přišel, co mi tak dlouho chybělo. Znovu to najít a získat zpět. Uzdravit svoji duši a umožnit jí, aby v této podobě byla znovu celistvá. Vrátit bezpodmínečnou víru v sebe, ve své přirozené schopnosti, spojení se sebou a Jednotou. Nádherný a jedinečný pocit.
—
A tak bych mohl pokračovat dál. Když jsem se ladil na svoji současnou slabost a bezmoc, tak jsem cítil za krkem protivného vyzáblého slintajícího psa, který mi nedovoloval zvednout hlavu a narovnat se. Já se ho stále snažil zbavit, a ztrácel tak zbytky svých sil. Taky potřeboval přijmout a obejmout. A když jsem hledal svoji vnitřní sílu, našel jsem bílého sibiřského tygra, což je moje vnitřní zvíře, který ležel někde zavřený, vypelichaný a bez života. Nechal jsem je oba, psa i tygra, běžet ven do přírody, hrát si spolu, radovat se, žít tady a teď. Taky nádherný vnitřní pocit.
Je toho tolik, co se mi v tomto období, jako již mnohokrát předtím, objevuje před mým vnitřním zrakem, co si žádá o uzdravení. Jako kamínky tak postupně vše zapadá do mozaiky. Zároveň mám hluboké vědomí toho, že není třeba vše detailně procházet, že to vlastně probíhá samo i bez mého zásahu. Stačí se tomu jen otevřít a nechat plynout, vědomě tomu napomoci právě tím přijetím, odevzdáním se, prosbou o pomoc vyšších sil i své vlastní síly a Světla. Být v klidu a odpočívat nebo normálně žít. Zároveň také vím, že když ten dar vnímat, vidět víc a uzdravovat mám, tak ho mám občas použít právě pro sebe.
Asi si teď, stejně jako v žertu moje žena, řeknete, že mám fakt bujnou fantazii. Možná mám. Těžko říct, co je větší realita nebo iluze. To, co vnímáme ve své představě a podvědomí, nebo to, co prožíváme, a děje se nám v naší každodennosti. Podle mě je obojí stejná realita, a zároveň stejná iluze. My všichni máme tu schopnost napojit se na svůj vnitřní zrak a podvědomí, na nekonečnou paměť svojí duše a její symbolickou zobrazovací i samouzdravovací schopnost. Šamani, mystici, léčitelé i terapeuti používají tyto metody už věky. My všichni je máme v různé podobě možnost použít pro své uzdravení a znovunalezení toho kým skutečně jsme. Přestat se bát svého vnitřního Impéria, osvobodit svůj strach, znovu nalézt svoji svobodu a víru v sebe…