DUHOVÁ JISKRA

Byla jedna země, kde se žilo velmi těžce. Hodně se tam kradlo, ba i vraždilo. A v té zemi kdysi hořel Oheň štěstí a hrál sedmi barvami duhy. Kdo si jím připálil svíci, vnesl radost všude, kam padlo její světlo, a kdo si jím zatopil v kamnech, měl doma teplo, pohodu a klid. Jenže oheň skomíral, až zhasl, a pak už bylo hůř a hůř. Když už život skoro nebyl k vydržení, navštívil král jednu starou vědmu a měl s ní tento tajný rozhovor:
„Vědmo, už si prostě nevím rady. Ty jsi chytrá jako liška. Pomoz nějak téhle smutné zemi!“
Vědma přimhouřila úzké staré oči:
„A králi, dovolíš mi lhát?“
Pro dobro země jí král dovolil všechno. Vědma měla k lidu tuto divnou řeč:
„Oheň štěstí zhasl, ale zbyla malá jiskra a tu nosí v sobě jeden z vás. Sám to neví, ale snad ji jednou najde a pak se Oheň štěstí znovu rozhoří. Nevím, jestli je to muž anebo žena. Možná je to stařec, možná dítě. Ale pozor! Jestli si ten člověk bude zoufat, jiskra zhasne a potom vám běda, všechny vás opustí štěstí navěky.“
Lidé byli jako ohromení. Od té chvíle o tom přemýšleli pořád. Každý toužil vědět, v kom ta jiskra je. A stalo se, že žárlivý muž chystal vraždu. Už stál s nožem nad svým spícím sokem, když ho náhle cosi napadlo:
„Co když zrovna on má v sobě jiskru? To by zhasla a potom nám běda. Raději ho nechám být.“
A druhého tak hrozně mrzel život, že chtěl skočit do hluboké vody, ale na poslední chviličku si řekl:
„A co když ta slova byla o mně? Nesmím si tak zoufat! Třeba mám tu jiskru v sobě právě já.“
A třetí chtěl vyhnat souseda z domu, další zvedal klacek, aby zmlátil děcko…a všem zadržel ruku stejný nápad: Co kdyby to náhodou byl on?
Od těch dob se život v zemi změnil. Lidé se k sobě chovali slušně, aby nezhasli duhovou jiskru. Do země se konečně vrátila radost. A pak znovu navštívil král vědmu a měl s ní tento tajný rozhovor:
„Díky, vymyslela sis to skvěle. Ale jaká škoda, že jsi lhala. Že tu není aspoň jeden člověk, který by měl v sobě jiskru štěstí!“
Vědma přimhouřila úzké staré oči:
„To víš, králi, že jsem trochu lhala. Jeden takový člověk tu není. Tu jiskru má v sobě totiž každý. Ale to jsem přece nemohla říct lidem! Copak by mi někdo uvěřil?“

Daniela Fischerová – Duhová jiskra