MÁM POCIT, ŽE UŽ SE DÁVNO ODNĚKUD ZNÁME

Žádná setkání nejsou náhodná a zejména naši nejbližší hrají důležitou roli ve vývoji naši duše. Opakovaně se setkáváme v různých rolích a znovu a znovu se snažíme společně překonat to, co jsme započali, nezvládli nebo prožili jako utrpení, vinu, křivdu nebo zklamání v minulých společných životech. Velký pocit blízkosti, porozumění a toho, že už se odněkud známe, je dost jasnou známkou toho, že jsme se s daným člověkem už setkali a něco důležitého prožili už někdy mnohem dříve. Nemusí to však znamenat, že je to ideální partner pro tento život. Tedy, jak se to vezme. V určité fázi se spolu rozhodně máme vzájemně potkat, něco důležitého naučit a tudíž spolu být v nějakém bližším vztahu. Silná vazba či závislost z minulosti nám pak mnohdy brání se s daným člověkem rozejít, i když nám to v momentální situaci evidentně dlouhodobě ubližuje. Ale vše je relativní, vše má nějaké důvody a taky smysl. Vždy však máme možnost volby, zda už konečně chceme ve svém životě a vývoji něco překonat a udělat změnu. A může to být i tak, že naše duše k sobě opravdu patří, nekonečně se milují, nemůžou bez sebe být a znovu a znovu spolu chtějí být, učit se a zdokonalovat, ubližovat si a následně odpouštět a prožívat v mnoha různých podobách nádherný naplněný vztah založený na nejvyšší hodnotě bezpodmínečné lásky.

Regresní terapie je možností, jak se dostat do hloubky svého podvědomí, do nekonečné paměti naší duše, a tam nahlédnout na důležitou situaci, příběh a dávný život, jehož důsledky se nyní projevují v současném životě a aktuálním vztahu s danou osobou. Tou hlavní otázkou je, co mám poznat, znovu naplno prožít, konečně přijmout a případně změnit, odpustit sobě i druhým tak, aby to bylo k vyššímu prospěchu všech zúčastněných a mého současného života.

Klientka ke mně přišla s jasnou otázkou: „Je můj nový přítel ten pravý, když jsme si tak blízcí, tolik si vzájemně dáváme a oba máme pocit, že už se dávno odněkud známe? Ten vztah mě naplňuje tak, jako dosud žádný jiný, sdílíme společnou spirituální cestu. Máme toho až s podivem tolik společného. Jsou tam však i určité překážky a já mám strach ze zklamání.“

Vzhledem k tomu, že klientka je velmi vnímavá a již jsme spolu dříve úspěšně řešili regresí její zdravotní a pracovní problémy, bylo pro ni jednoduché dostat se poměrně rychle skrze své pocity do dávného příběhu z minulého života. Její regrese byla vzorovou ukázkou terapeutické práce s hlubokým naladěním, jasným vnímáním, postupným rozkrýváním detailů příběhu a silným prožíváním dávných emocí. Samozřejmě platí, že každý klient to může vnímat a prožívat jinak, zdaleka ne s takovou jasností a intenzitou, a přesto to pro něj může mít stejně pozitivní efekt.

 MÁM POCIT, ŽE UŽ SE DÁVNO ODNĚKUD ZNÁME

„Cítím ruce pod hlavou, jakoby mě nadzvedávaly. Světlo, které proniká oknem. Vnímám teplo člověka, který mě k sobě přitisknul. Cítím vůni jeho vlasů, strniště na tváři. On mě vynesl z vany a přenesl do postele. Když mě přitiskne, tak se cítím doma. Jsem velice mladá a rozechvělá. Nějak k sobě patříme. Je o hodně starší než já. Chci být s ním, být mu blíž. Zároveň se bojím a ostýchám. Dívá se na mě s láskou, zamilovaně a chtivě. Vím, že mě chce, i když to neříká. Má šedé vlasy, a když se nade mě nakloní, tak najednou vypadá strašně starý. Je to někdo z rodiny. Mám strach, že i když se ke mně chová pěkně, tak že mně možná ublíží. Snažím se být statečná, ale vím, že to, co se děje, není správné. Máme spolu styk a mně se to nelíbí.“

V této chvíli se klientka začala celá třást a bylo vidět, že uvnitř prožívá silné nepříjemné emoce. Vnímal jsem, že je ještě brzy, jít do toho naplno, a proto jsem ji raději nechal posunout příběh o kousek dál.

„Teď už sedím sama doma v pokoji. Jenom slyším tikání hodin. Je to dobře, že jsem sama. Mám klid, můžu dělat, co chci, v tom domě, ale vím, že ho nesmím opustit. On nechce, abych ho opustila. Chce mě mít jen pro sebe.“

„Jak to všechno začalo?“

„Znám už ho od mala. Líbilo se mi, jak umí jezdit na koni. Začal mě to taky učit. On se o mě staral od malička, protože je to maminky nový manžel. Já jsem mu vždycky věřila. Jezdili jsme spolu na projížďky a mně se líbilo, jak všechno zná a ví a učí mě. Jednou jsme jeli dál než obvykle. Do míst, kde to neznám. Já jsem si udělala něco s nohou, když jsem sesedala z koně. On řekl, že bude lepší, že zůstaneme tady, kousek dál ve srubu, že bych cestu domů nezvládla.  Šel pro vodu a řekl, že se můžu v kádi vykoupat. Já jsem sice ulepená a špinavá, ale nechce se mi koupat před ním. Nakonec se koupu ve spodničce a on mě potom odnese dovnitř. Je mi zima, tak mě začne zahřívat. Říká, že si musím tu spodničku sundat, aby mi bylo tepleji. Vím, že má pravdu, ale stydím se. Pak je mi tepleji a je to lepší. Jde na mě spánek. Jeho vůně je mi příjemná. Pak mě začne hladit a já mu říkám, že už mi je teplo. On mě hladí tak nějak jinak. Chci spát. Strne ze mě deku a já začnu mít strach. To se mi nelíbí.“

Klientka se znovu silně třese po celém těle. Teď už cítím, že je potřeba, aby ten prožitek prožila ještě jednou naplno, aby se vše nahromaděné mohlo uvolnit a odejít. Několik minut se třese a propuká v intenzivní a velmi očistný pláč.

„Už je to za mnou. Usnula jsem. Další den jedeme zpátky a já vím, že nemůžu nic říct, ale zároveň už tam nemůžu být s ním. Máma na mě nemá čas, stará se o bráchu. Je ráda, když pomáhám otčímovi na statku. Teď už se snažím dělat jen takovou práci, abych nemusela být s ním. Pak jednou v noci sednu na koně a vyplížím se ze statku pryč. Jedu tak daleko, dokud se udržím v sedle. Už je nechci nikdy vidět. Jenom brášku.

Dorazila jsem do nějakého města. Nikdo mě tu nezná a já můžu být kdokoliv. Na konci toho města žije vdova farmářka se dvěma malými dětmi. Nabídne mi, že u ní můžu být za stravu a přístřeší, pomáhat jí na statku a s dětmi. Nejdřív se lidí straním, nikomu nevěřím. Pak mě začne posílat na trhy prodávat zeleninu. Tam si všimnu jednoho mládence, který tam chodí prodávat dobytek. Je takový stydlivý, ale já vidím, že se na mě dívá a pokaždé si ode mě něco koupí. Pak nám jednou doveze krávu a já jsem nervózní a jdu mu ukázat, co kde pěstujeme. On se mě ptá na rodinu, ale já o nich nechci mluvit. Říkám, že už nikdo nežije. On se mě ptá, zda bych chtěla žít s ním. Je tak nesmělý, až je roztomilý. Zdá se hodný, protože nám nechal krávu za mnohem méně. Tak mu říkám, že bych chtěla nejprve poznat jeho rodinu. Pozval mě na takovou rodinnou zahradní sešlost. Jeho maminka mě přivítá vřele a příjemně. Všichni působí moc mile a nikdo se mě na nic moc nevyptává. Já se tam cítím dobře. Přijímaná a v bezpečí. Když mě potom doprovází domů, tak mu říkám, že si ho vezmu.

Žijeme na jejich statku, kde máme přistavěný malý domeček. Kolem nás dvě děti. Můj muž je moc hodný a umí nás zabezpečit. Já jsem moc šťastná, že mám svoji rodinu. Bavilo mě starat se o děti. Snažila jsem se jim dát to nejlepší. Syn pak odešel za lepší prací do jiného města. Dcera zůstala se svým mužem bydlet u nás na statku. Můj muž byl velice tichý, ale věděla jsem, že mě velice miluje a já jsem ho měla ráda a cítila vděčnost za vše, co jsme spolu měli. Na stáří mě trápil kašel a občas se ozvala ta zraněná noha, která mně připomněla to, co jsem chtěla zapomenout. Snažila jsem se tím netrápit a užívat si to, co je a bude.

Ležím v posteli, můj muž mě drží za ruku. Děti stojí na druhé straně postele. Vidím, že jsou smutné, ale já vím, že jsem prožila ten život tak nejlépe, jak jsem mohla. Skromně, milovaná, milující. Jsem v klidu. Nevím nic o mých rodičích a doufám, že moc netrpěli, a že můj bratr je stále živ a zdráv, a že se měl v dětství lépe než já. Občas jsem cítila vůni našeho statku, kde jsem vyrůstala. Nikdy jsem se tam ale nechtěla vrátit. Z té události v mládí vnímám jen to, že jsem k němu příliš vzhlížela a věřila mu. Zklamal mě. Teď už moje duše odchází v pokoji do světla.“

„Je tvůj otčím a manžel z právě prožitého života někdo, koho znáš ze svého současného života?“

„ Ano, ten otčím je můj současný přítel. Svého muže ze současného život neznám.“

„Proč tvoje duše musela prožít takovou zkušenost?“

„Abych nedůvěřovala všem lidem, kteří se objeví v mém životě, jsou milí a starají se o mě.  Také počkat, až budu starší, než budu s mužem. Dívat se víc pod povrch, na to, co se opravdu děje. Nedělat si domněnky, sny a plány, ale jednat podle reálných skutků. Jít na půl cesty a vyčkat.

„Cítí tvá duše nějaký pocit viny nebo dávám vinu jemu?“

„Já jsem neudělala nic špatně, jen jsem mu věřila a vzhlížela k němu.  To, co se stalo, bylo velké zklamání, ale neberu to jako něco příliš hrozného.“

„Podívej se, jaký byl další otčímův život.“

„Měl s matkou další dítě. Zemřel pak na otravu krve, nejspíš ho dohnala karma. Když jsem tam ještě byla, bál se, že to řeknu matce a šel mi z cesty. Pozoroval mě, věděl, že už se k němu nikdy nepřiblížím a už s ním nikdy nikam nepojedu.“

„Snaž se najít jeho duši ve světle a setkat se s ní.“

„On se kaje a žádá o odpuštění. Pláče a říká: ‚Odpusť mi, že jsem ztratil tvoji důvěru ve mě.‘ Já už si přeju, abychom oba došli pokoje. Odpouštím mu. Jako by ze mě spadla zátěž, je mi líp. Jdeme od sebe každý jiným směrem. Není mi z toho smutno.“

„Můžeš se podívat ještě na nějaký další důležitý život, který vaše duše spolu prožily?“

„Cítím, že není důležité už vidět nějaký jiný život.“

„Přenes svoji duši do chvíle, kdy se připravuje na tento současný život. Co se má tvoje duše naučit?

„Když se s někým potkám a rozumíme si, tak to ještě neznamená, že musíme být partneři. Mám se naučit, že když dám lásku sama sobě, tak ona přijde ke mně.

„Na co nemáš zapomenout?“

„DŮVĚŘUJ, ALE PROVĚŘUJ. A taky na VDĚČNOST.“

„Proč se mají vaše duše znovu potkat?“

„Máme se od sebe učit, jak může a nemusí partnerství vypadat. On se bude očišťovat a učit se, jak pomáhat lidem. On ví, že to je jeho cesta. Nemáme být skuteční partneři. Máme si jen zrcadlit. Vytahovat na světlo to, co je potřeba vyléčit a pročistit. On mě má naučit, že MŮŽU BÝT OPRAVDOVÁ A SVÁ A VĚDĚT, ŽE MŮŽU BÝT MILOVANÁ. Vím, že jeho současný špatný zdravotní stav souvisí s tím, co prožil v minulém životě. Já ho mám povzbudit v jeho cestě pomáhání a léčení druhých, nasměrovat jeho lásku k němu samotnému, aby ji nejdřív dal sám sobě. On to ví, že každý půjdeme svojí cestou.“

„S jakým rozhodnutím jdeš do tohoto života?“

„Buď rezervovanější v projevování svých emocí a citů. Neprovokuj.“

„Šlo by tento postoj nějak upravit, aby ti byl více ku prospěchu?“

„Dávat emoce najevo, ale s vyjevením citů počkat, až ten druhý přijde naproti. Cítím se tak bezpečně. Vím, že až si ten člověk získá moji důvěru, tak si to můžu dovolit.“

Klientka dostala jasnou odpověď na otázku, se kterou přišla. Navíc měla možnost odžít si znovu a konečně přijmout a propustit dávnou nepříjemnou událost. Také odpustit tomu, kdo ji tak zklamal. Ujasnit si pro sebe důležité věci tohoto života a význam současného vzájemného vztahu.

Klienti za mnou většinou přicházejí kvůli větším partnerským problémům, a tam bývají mnohdy jejich společné minulé životy mnohem dramatičtější a někdy i o dost krutější. O to však je důležitější dané události konečně zpracovat.