Došlo mi, že je to vlastně docela jedno, jestli minulé životy jsou nebo ne

Došlo mi, že je to vlastně docela jedno, jestli minulé životy jsou nebo ne a jestli se to dokáže nebo ne – je to nepodstatné. I kdyby šlo „jenom“ o to, že mi při řízeném sezení někdo zpřístupní cestu do mého podvědomí a nevědomí nebo dokonce do vědomí, o kterém ale nechci z nějakého důvodu nic vědět (většinou proto, že by to moc bolelo), tak celá věc splňuje svůj účel víc než bohatě. Navíc, oproti klasickému sezení u psychologa, je třeba pro mě naprosto neocenitelná ta část, kdy dochází k smíření a vnímání vděčnosti. Na psychologii se většinou podle mých zkušeností pracuje s vědomím, slovem a rozumem – to je moc fajn, ale pro mě je rozumové vnímání věcí a jevů v mnohém nedostačující. V regresním sezení se pro mě stává nejdůležitějším to, že smíření, vděčnost a pochopení účelu toho, co se mi děje, dělo nebo co jsem já sama způsobila, je na intenzivně prožitkové rovině, že si to ani tak neuvědomím, to přijde většinou až potom, ale o to intenzivněji si to prožiju. Pro mě se tím celá věc stává skutečnější.

Jarmila